KOŠICE (10.-11.10.2008)

Na východ Slovenska, do Košic, odjížděla posádka Orsák rally sport teamu s cílem vybojovat minimálně konečné třetí místo v Mistrovství Slovenska 2008. Místo toho si domů přivezla zcela zničené auto a Jarek s Karlem mnoho modřin. Co se událo, přibližují oba hlavní aktéři, Jaroslav Orsák a Karel Vajík.

Jaké plány byly před startem v Košicích?

Jarek: Chtěli jsme tady zajet co nejlepší výsledek a tím posbírat hodně bodů. Náš cíl daný před soutěží se nám dařilo plnit. Po pátku jsme byli na třetím místě s minimálním odstupem na Tibora. Pravda je ta, že jsme během páteční etapy nikde neriskovali a jeli v klidu. Jeli jsme čistě a naši jízdu jsme nijak extrémně nehrotili. Zkrátka věděli jsme, že potřebujeme body a podle toho jsme i jeli. Ráno jsme se s Karlem rozhodli, že přitlačíme na plyn a pojedeme rychleji než v pátek. Chtěli jsme porazit Tibora.

Karel: Ano, po pátku se otevřela reálná šance na zisk titulu slovenského vícemistra. Chtěli jsme se o něho pokusit.

Jarek: Problém ale nastal hned na první sobotní zkoušce, kdy nám praskla brzdová hadička a my šli ven z cesty. Do toho osudného místa to byla velmi pěkná erzeta a jízda nás moc bavila.

Jistě si pamatuješ, jak se celá nehoda udála?

Jarek: Vše se odehrálo v úseku, kde byl hodně rychlý přílet do vracáku. Dolů kopcem jsem jel na vytočený pátý rychlostní stupeň, na tachometru mohlo být tak 180 km/hod. Ve chvíli, kdy jsem chtěl brzdit, jsem dvakrát nebo třikrát prošlápl brzdový pedál až na podlahu, ale auto nijak nereagovalo. Zatáhl jsem aspoň za ruční brzdu. To bylo poslední, co jsem stihl udělat. Auto šlo do smyku a koplo se o mez. Čtyřikrát jsme šli přes střechu a nakonec jsme spadli do patnáctimetrové rokle.

Při té příležitosti jsi přibral i auto jednoho z pořadatelů…

Jarek: Bohužel, ale neměl ho tam postavit. Pořadatel své auto postavil přímo do směru závodních aut, které by eventuálně nedobrzdily. Už před soutěží mu prý říkali, aby si auto přeparkoval, ale on na pobídky nedbal. Byl to nejspíš „odborník na slovo vzatý“.

Jak probíhala komunikace v autě mezi tebou a Karlem ve chvíli kdy jsi zjistil, že jsi bez brzd?

Jarek: Stačil jsem jen dvakrát říct Karlovi, že jsem bez brzd. A bylo to. Potom už jenom rachot, jak jsme se váleli.

Karel: Já jsem neříkal nic. Po Jarkových výkřicích, že jsme bez brzd, jsem se vmáčkl do sedačky a přikrčil se, abych měl hlavu co nejdál od trubek rámu. S rukama s rozpisem v klíně jsem čekal co přijde.

A co bylo ve chvíli kdy jste se zastavili?

Jarek: Nic, vylezli jsme zpátky na cestu. Samozřejmě oba jsme se ujišťovali vzájemně, že jsme v pořádku. Já jsem pouze říkal Karlovi, že mne bolí hlava, neboť jsem dostal velkou ránu do hlavy a to je tak všechno.

Karel: Hned jsem se ptal Jarka, jestli je v pořádku. Řekl, že ano, ale že se hodně praštil do hlavy. Volal jsem proto na lidi kolem, ať zatelefonují na dispečink pro sanitku. Telefonní číslo jsem měl nalepené na rámu, ale svůj telefon jsem nemohl najít. Všechno bylo rozházené po autě a po lese. Mě bolely jen záda a krk, ale Jarek vypadal v první chvíli trochu zmateně.

Když jsi viděl torzo auta, co se ti honilo v myšlenkách?

Jarek: První myšlenky směřovaly k nám, že jsme relativně v pořádku. Na to jak to auto vypadalo, jsme rádi, že se nám nic vážného nestalo.

Karel: Byl jsem dost překvapený, když jsme se vrátili na místo činu, k vyprošťovacím pracím. Moc jsem nechápal, jak jsme se z auta dostali tak „snadno“ k sanitce. Původně mi nepřišlo, že jsme do té rokle spadli až tak hluboko.

Na internetu jsme se od pořadatelů dozvídali zprávy, že jste v pořádku, ale vzápětí za vámi vyjela sanitka. Jak to tedy bylo?

Jarek: Nevím, kde pořadatelé vzali informaci, že jsme v pořádku. Situace se měla tak, že jsme si hned nechali zavolat sanitku a ta nás odvezla do nemocnice na vyšetření. Po vyšetření jsme se vrátili zpátky k micáku a pomáhali při jeho vyprošťování. To se nám podařilo pomocí těžké techniky až po třech hodinách práce.

Karel: Po nehodě jsem neměl moc ponětí o čase, ale zdálo se mi, že záchranáři i sanitka přijeli celkem brzy. V nemocnici naštěstí jednotlivá vyšetření postupně u nás obou vyloučila vážnější zranění.

Rozebírali jste cestou domů tu nepříjemnou událost?

Jarek: Určitě jsme spekulovali, co se asi mohlo na autě odehrát, že přestalo brzdit. V neděli na dílně jsme zjistili příčinu. Našli jsme prasklou brzdovou hadici u pravého předního kola. Byly tam zřetelné stopy po úniku kapaliny. S tím se nedá nic dělat, zkrátka stalo se co se stalo. Je to jenom technika.

Ztratili jste náladu po havárii na závodění?

Jarek: Tak to určitě ne.

Karel: Jasně že neztratili. Myslím si, že by bylo skvělé dokázat to sobě i všem kolem nějakým pěkným výsledkem ve Vsetíně. Jen to auto teď chybí.

Co bude tedy dál?

Jarek: Chtěli jsme startovat na vsetínském sprintu. Tento závod je pro nás ale zatím s otazníkem. Zda se objevíme na Vsetíně v závodním autě, nebo pojedeme jen na kukačku, to rozhodnou nejbližší dny.

Karel: Jarek to řekl výstižně. Já bych chtěl jen dodat, že nás moc mrzí konečné umístění ve slovenském mistrovství, neboť v průběhu sezóny jsme měli šampionát velmi dobře rozjetý. Kvůli technické závadě se udělala na autě velká škoda. Navíc jsme se propadli v konečném pořadí mistrovství hodně hluboko.

Jarek: Chtěli bychom poděkovat našemu největšímu obchodnímu partnerovi na Slovensku Pneumarket.sk - Pensky, který nám vydatně pomáhal realizovat naše starty na Slovensku. Děkujeme za podporu, neboť bez této pomoci bychom těžko v kompletním slovenském mistrovství mohli startovat. Poděkování patří i mechanikům za celosezónní pečlivou práci při přípravě auta, ale i za práci během samotných závodů. Teď jsme se jim navíc o další fůru práce postarali.

Otázky pokládal: Mira Vebr Foto: Daniel Hlinka (eWRC), František Dušek